Tak jsme se s Ondrou a Kubou vydali na lanový kurz. V půl čtvrté jsme odjížděli směrem na České Budějovice, kde jsme někde poblíž měli na šestou být, po příjezdu jsme zjistili, že jsme zatím jediní účastníci, tudíž jsme uvařili a porozhlídli se po okolí. V půl desáté, kdy doraili I zbytek účastníků, už však mohlo začít zahájení, kde jsme dostali skripta a seznámili se s našimi instruktory a zároveň si zopakovali nejdůlěžitější uzle.
Sobotní den, kdy nám počasi ani na okamžik napřálo, jsme se přesunuli do blízkého lesa, kde jsme se učili vázat uzle na stromech, potom jsme se rozděleni do dvojic či trojic učili stavět samostastně překážky. Po obědě nás očekával podobný program, pokaždé jsme něco postavili, isntruktor to spolu s ostatními zkontroloval a řekl nám, co je na tom špatně.
Večer jsme se rozdělili do tří skupinek, kde každá dostala jeden individuální program na další den, jako kdyby měly přijet děti a my jim něco museli připravit – jak program na určitou časovou dobu, podle určitého věku a dle dané akce, tak samozřejmě I lanové překážky, které jsme měli do druhého dne do půl desáté postavit. V neděli nás čekal závěrečný úkol, po předvedení svého program, kde se další dvě skupinky vžívaly do rolí dětí, jsme každý sám za sebe musel uvázat lanovou překážku. Pokud jsme I tento úkol zvládli, tak byl lanový kurz ukončen a my se po úklidu mohli vydat domů.Naštěstí jsem ho zvládla I já, I Kuba I Ondra. Po obědě na nás však ještě čekalo překvapení, v areálu ve kterém jsme se nacházeli byly totiž zavěšeny skutečně vysoké lanové překážky, které jsme si mohli dle libosti zkusit. No… já nevylezla ani na jednu. Ale I tak kurz považuju za podařený.
