Každý z nás myslel, že Mikulášská byla poslední pionýrská akce před koncem roku 2011, ale opak byl pravdou. Paní Vávrová totiž dostala ohromný nápad a to, poděkovat Nadě a Zdendovi za jejich celoroční práci s dětmi. Pan Koudelka tedy sepsal hromadý mail a událost zorganizoval. Samotnou mě překvapilo, kolik se nás nakonec sešlo. 23. prosince jsme se společně s rodiči a nekterými dětmi sešli u Hoky a došli k Jelínkům, kteří byli, díky bohu, doma 🙂

Nejdřív jsme jim tedy popřáli krásná svátky vánoční a šťastný Nový rok a poté jsme se vrhli na předávání menších i větších dárků. Myslím, že se tato překvapivá událost vydařila. Jsme rádi, že jsme Nadě se Zdendou mohli vytvořit úsměv na tváři, jako to oni dělají všem dětem.

Touto akcí už je ale letošní rok uzavřen a my jsme rádi, že se hned po Novém roce vrhneme na další schůzky nebo třeba víkendovky. Celý rok byl vskutku krásný a já jsem ráda, že jsem se toho všeho mohla účastnit 🙂

Takže další článek až po Novém roce, těšíte se? Já moc 🙂

O víkendu, 9.-11. prosince jsme se vydali na tradiční mikulášskou víkendovku na chatu Doubravku, kousek od Chotěboře. Sešli jsme se před Lidlem kde jsme se nalodili do autobusu a vydali jsme se vstříc novým zážitkům! 🙂

Chatu už každý pionýrský člen dobře zná, nebyli jsme tu

ostatně poprvé. Nejprve jsme se všichni ubytovali v pojíčcích, vybalili si věci a pak jsme se sešli v jídelně, kde jsme si snědli svojí, z domova připravenou večeři. Večer byla příslíbená pyžamová párty, kterou si i ti největší zlobivci nakonec nenechali ujít. Pro všechny bylo připraveno spoustu her a soutěží, které všechny velmi bavily.

Druhý den jsme se po vydatné snídani vydali na průzkum okolí, kluci se rozhodli jít hledat kešky, zatímco ostatní děti pilně lezly přes kmeny stromů, zablácené cesty a skály a kameny. Měli jsme možnost navštívit vskutku pozoruhodná místa, vylezli jsme i na vyhlídku a ti zdatní z nás, překonali i velkou kládu přes tamější řeku. Po vydatné večeři nás čekal příchod čertů, Mikuláše a anděla a potom samozřejmě všem známá diskotéka spojena s předáváním dárečků 🙂 Myslím, že každý menší či větší zlobivec si z toho večera odnesl nejen krásné zážitky ale i spousty sladkostí a malých dárečků, které jistě každého potěší.

Pod tak krásným stromečkem se totiž musí objevit jen ty nejhezčí dárečky.
Nedělní ráno už bylo přislíbeno balení, uklízení, menší vycházce a odjezdu domů. Každý nedočkavec si ještě smlsnul na výborném obědě, počkal na autobus a unaven, ano, vskutku unaven, jel domů. U Lidlu, kam jsme s autobusem opět dorazili, už na každého z nás čekali rodiče, a myslím, že byli až překvapení,jak hodní jsme po víkendu dorazili.Čerti byli letos vskutku pečliví a každého zlobivce aspoň trošku postrašili.Ale i tak jsme za sebou měli krásný víkend a poslední letošní akci!

Podél Zlatého potoka, Hedviččiným údolím po naučné stezce Kaňkovy hory, jsme obdivovali zamrzlé vodopády a vnímali krásy podzimní přírody. Na Pekle u Kraskova byla první zastávka s občerstvením – někdo měl housku, sušenku – ale ani řízky nechyběly…

Přes Starý dvůr nás vedla cesta do Podhradí a na Lichnici. A tady jsme se jako kouzlem ocitli v zimním čase – vše bylo krásně ojíněné, bílé – no prostě nádhera. Jen škoda, že vzhledem k mlze, která byla v údolí pod Lichnicí, byla špatná vyhlídka do okolí.

Po průzkumu zříceniny hradu a načerpání sil naše kroky směřovaly na „Dívčí skok“ neboli Dívčí kámen, kde jsme se seznámili s pověstí o kruté princezně Miladě, rytíři Jetřichovi a diamantových hřebech na podkovách koní rytířů…

Další našeho putování – směr Lovětín – byl už zase ve znamení podzimu. A což teprve cesta Lovětinskou roklí dolů podle potoka – to bylo něco !! Tady jsme už museli dávat pozor na každý krok – stezka plná kamenů zasypaných listím a padlých stromů – byla plná nástrah. Však někteří z nás napočítali až 6 volných pádů k zemi – ale pochvala pro všechny, kteří tuto část cesty zdolali!!

A jelikož jsme měli po návratu do Třemošnice do odjezdu vláčku ještě chvíli čas – strávili jsme ji v příjemném prostředí v místní cukrárně.

A co dodat ? Jen asi to – že kdo jel – určitě nelitoval. Tož zase příště ahooooj. Naďa.

12. listopadu jsme se rozhodli uspořádat, dříve tradiční, drakiádu. Děti se sešly ve 12:30 u nástěnky kde na ně čekala Danča se svým malým pesanem, ostatní dorazili do Břízek a skládali svoje menší či větší draky. Po příchodu ostatních jsme se všichni vypravili na nedaleké pole, odkud jsme draky vypouštěli. Né, že by se nám to všem povedlo na první pokus, někdo chvílemi klopýtal o hroudy hlíny, někdo to vzdal hned na začátku. Musím říct, že i já se snažila aby můj vypůjčený drak vzlétnul, a po dvou pokusech, kdy už sem ho dostala nahoru, mi stejně zase spadnul, tudíž sem to vzdala a pozorovala ty, kterým se to daří, nebo se o to alespoň pokouší.

Bylo hezké pozorovat všechny tvary draků, kteří se pohupovali na nebi, zahlídla jsem mezi nimi ryby nebo třeba orly, každý drak byl řešen úplně jinak a hlavně originálně! Po nějaké době kdy přestal foukat vítr jsme se vrátili zpět do Břízek, kde jsme si opekli buřty a zahráli pár her. Potom už jsme se ale museli opět přesunout k nástěnce, kde na všechny už čekali rodiče. Sluníčko nám sice drželo celé odpoledne, ale navečer už i mě mrzly nohy 🙂 Měli jsme za sebou tedy další pěkné odpoledne v doprovodu našich krásných létajících dráčků.

Nikdy jsem se neměla tu čest, setkat se s takovou kouzelnou procházkou, jako je lampiónový průvod. Tisíce hořících svíček a světýlek svítících v kulatém obalu, na kterém jsou namalovány ty nejkrásnější motivy.

V pátek, 4. listopadu jsme se i my rozhodli tento průvod udělat. Sešli jsme se u nástěnky, a že nás tentokrát přišlo hodně! 🙂 Společně s rodiči, kteří se na tento průvod rozhodli vydati s námi, směřovali naše první kroky k nemocnici, odtud přes ulici Na skále kolem zemědělské školy k Homolce až jsme došli do Vodrant a přes náměstí zase zpátky k nástěnce. Celá cesta zabrala 2 a půl hodiny, s přestávkou u Žabárny, a všichni vedoucí, instruktoři, rodiče i děti si to pěkně užili. Lampióny s výdrží svítily celou dobu na cestu a my si ty okamžiky mohli pořádně vychutnat 🙂 Doufejme tedy, že se příští rok akce zopakuje.

O prázdninách jsme nelenili a vydali se už podruhé navštívit Českou Televizi v Praze. Odjížděli jsme v osm hodin přímým vlakem až na hlavní nádraží, kde nás sice uvítalo nepříliš hezké počasí ale zato vyhlídky na skvělý den. Tramvají jsme se nejprve dopravili na zastávku Anděl do království železnic, kde na nás čekala dvě patra plná vlaků, vláčků, aut, železničních zastávek a kolejí.Program byl vážně povědený, v soutěži, kdo řekne správný počet mašinek Tomášů, sice nikdo z čáslavských neuspěl, i tak byl ale celkový dojem skvělý.

Na jednu hodinu jsme už ale měli být v ČT a tak jsme se metrem vydali na zastávku Pankrác a odtud pěšky parkem. Paní průvodkyně nám ukázala zákulisí studií, nechala nás vyzkoušet si filmové kostýmy a dokonce, jsme byli i svědky natáčení ranního pořadu pro děti.

Při odchodu jsme si cestou na vlak dali ještě rozchod v obchodím centru na Pankráci, který jsme využili především k návštěvě rychlých občerstvení. Na pátou jsme se dostavili na hlavní nádraží, odkud nám jel vlak zpátky do Čáslavi. Po šesté na většinu z nás už tedy čekali rodiče a my jsme přijeli nabití spoustou nových zážitků 🙂

A je to tady! Dlouhoočekávaná premiéra tábora, která byla naplánována na sobotní odpoledne s letošním tématem zlatokopů a s ním i sestřih, který je letos poprvé promítán v kině Miloše Formana v Čáslavi.

V půl druhé odpoledne se otevřely dveře čáslavského kina, rodiče a děti vítali vedoucí a instruktoři ve svých kostýmech z tábora a připravili jim i slavnostní občerstvení v podobě jednohubek, nebo otevřeli bufet kde si rodiče mohli kromě limonády koupit i dvd se sestřihem. Ve dvě hodiny se všichni nahrnuli do sálu, vedoucí uvítali všechny účastníky promítání a film mohl začít. Vidět jsme mohli např. různé úryvky z her, večerní rozkaz, airsoftovou návštěvu,noční bivak, ukázka z výuky westernových tanců, vyhlášení a samozřejmě i velkolepý závěrečný táborák. Film doprovázel pravidelný smích a potlesk všech diváků, kteří směli do našeho táborového soukromí nahlédnout.

Ještě nikdy jsem nezažila, že bych se viděla na plátně v kině, ale stálo to za to. Celý film trval 1 hodinu a 48 minut, a i když se to může zdát hodně, po skončení mi bylo líto, že je to už za námi. Rodiče i děti byli víc než spokojení s filmovým sestřihem,který nám připravil Kuba, díky kterému se mohli opět vrátit na letní prázdniny.Takhle nevídaný zážitek se nám každý den jen tak nenaskytne 🙂

Tak jsme se s Ondrou a Kubou vydali na lanový kurz. V půl čtvrté jsme odjížděli směrem na České Budějovice, kde jsme někde poblíž měli na šestou být, po příjezdu jsme zjistili, že jsme zatím jediní účastníci, tudíž jsme uvařili a porozhlídli se po okolí. V půl desáté, kdy doraili I zbytek účastníků, už však mohlo začít zahájení, kde jsme dostali skripta a seznámili se s našimi instruktory a zároveň si zopakovali nejdůlěžitější uzle.

Sobotní den, kdy nám počasi ani na okamžik napřálo, jsme se přesunuli do blízkého lesa, kde jsme se učili vázat uzle na stromech, potom jsme se rozděleni do dvojic či trojic učili stavět samostastně překážky. Po obědě nás očekával podobný program, pokaždé jsme něco postavili, isntruktor to spolu s ostatními zkontroloval a řekl nám, co je na tom špatně.

Večer jsme se rozdělili do tří skupinek, kde každá dostala jeden individuální program na další den, jako kdyby měly přijet děti a my jim něco museli připravit – jak program na určitou časovou dobu, podle určitého věku a dle dané akce, tak samozřejmě I lanové překážky, které jsme měli do druhého dne do půl desáté postavit. V neděli nás čekal závěrečný úkol, po předvedení svého program, kde se další dvě skupinky vžívaly do rolí dětí, jsme každý sám za sebe musel uvázat lanovou překážku. Pokud jsme I tento úkol zvládli, tak byl lanový kurz ukončen a my se po úklidu mohli vydat domů.Naštěstí jsem ho zvládla I já, I Kuba I Ondra. Po obědě na nás však ještě čekalo překvapení, v areálu ve kterém jsme se nacházeli byly totiž zavěšeny skutečně vysoké lanové překážky, které jsme si mohli dle libosti zkusit. No… já nevylezla ani na jednu. Ale I tak kurz považuju za podařený.

V sobotu 1. Října byla po Čáslavi uspořádaná dobrodružná stezka. Instruktoři, vedoucí a nektěří staršáci se sešli v půl deváté u nástěnky aby mohli připravit různá stanoviště. Děti se sešly o půlhodinku dřív, kde na ně čekala Naďa s Kubou, kteří je vypravovali. Stezka započala u areálu Zemědělské školy, odkud se šlo směrem ke chmelnici, přes turistickou stezku k rybníkům Jirsáku a Homolka a zadem kolem Zemědělské školy a zš Sadové šli po skupinkách až do Břízek, kde máme klubovnu. Děti musely splnit náročné úkoly, např. Se orientovat na mapě, poznat turistické značky, udělat první pomoc, luštit šifry apod. Na konci se vyhlašovali vítězové kategorií mladších I starších, kteří byli náležitě odměnění. Vyhodnocení proběhlo v Břízkách, kde si pak děty zahrály různé hry, či si jen užívaly posledního podzimního sluníčka. Potom se společně upekly buřty a děti společně s vedoucími se vrátili zpátky k nástěnce, kde už na každého čekala maminka nebo tatínek.

V sobotu, 17. Září jsme se vydali na Bratčického zálesáka. Mladší děti se sešli již v 7:45 u nástěnky a pěšky se vydaly směrem na Bratčice. Starší děti se sjely o půl hodiny později na kole a vyzbrojeny helmou se vydaly stejným směrem.

Do Bratčic jsme na kole dorazili po deváté, druhá skupinka o hodinku déle, děti a dokonce i instruktoři se rozdělili na menší skupinky a po určitém časovém limitu vyráželi na cestu, kde na ně čekaly překážky a úkoly. Děti musely třeba rozluštit morseovu abecedu, podlést pod lanovýmu překážkami, vyznat se na mapě, splnit úkoly na zdravovědě, či si zastřílet vzduchovkou na terč. Po dosažení cíle se každému spočetly body za které si mohl každý koupit nějakou odměnu, dostal párek v rohlíku a k tomu limonádu a nějaké dárkové předměty. Děti si ještě před odchodem zahrály pár her a soutěží, projely se po okolí na kole a kolem druhé jsme se opět všichni vydali na cestu. Počásí nám opravdu přálo a výlet se úspěšně vydařil.